KAMENNÉ SNOSY: PAMĚŤ ŠUMAVSKÉ KRAJINY POSKLÁDANÁ KÁMEN PO KAMENI
Jak žďáření lesa a staletí ruční práce vytvořily jeden z nejtrvanlivějších prvků barokní krajiny.
Dlouhé pásy kamení uprostřed luk nebo mechem obrostlé zídky ukryté v lese nevytvořila příroda. Jsou to snosy: stopa po generacích lidí, kteří nejprve vypálili les a potom po celá staletí sbírali z polí kameny a nosili je na okraj svých pozemků. Dnes patří k nejtrvanlivějším dokladům osidlování Šumavy a k nenápadným součástem tzv. barokní krajiny.
NEJDŘÍV OHEŇ, POTOM SEKERA
Šumava nebyla vždy krajinou luk a políček. Středověcí panovníci střežili pomezní hvozd jako přirozenou hradbu státu a zakládání vsí v něm zakazovali[1]. Teprve kolonizační vlny 11.–14. století začaly z lesa vykrajovat obydlené enklávy propojené cestami. Vyšší polohy Šumavy však zůstaly ještě dlouho neosídlené[1].
Osídlení pohoří nikdy nepostupovalo rovnoměrně, spíš se vlnilo. Na vrcholu středověké kolonizace vystoupila stavení do výšek kolem 800 m n. m., pak ustoupila a souvislé osídlení zůstalo hlavně tam, kde se rozvinulo hornictví. V podhůří vznikala nová sídla především v 15. století, ve druhé polovině 16. století už existovaly královácké rychty a na sklonku 17. století se rozjela sklářská kolonizace, která zasáhla i pralesní jádro hor[2]. Králováci žili na samotách uprostřed vlastních pozemků a díky privilegiím si udrželi zvláštní postavení[12]. V 18. a 19. století přibyly dřevařské osady i ve vysokých polohách, například Srní (1720), Filipova Huť (1800) nebo Lenora (1832)[3].
Aby na místě lesa vzniklo pole, musel les zmizet dvojím způsobem. Klučení znamenalo vytrhat stromy i s pařezy a kořeny, žďáření spočívalo ve vypálení porostu[1]. Žďáření nebyla jednorázová záležitost, ale vícestupňová práce s přesně daným časováním, kterou zvládli jen zkušení žďární mistři; špatně vedený požár způsobil na půdě škody, které se nedaly vzít zpět[1]. Na tuhle práci dodnes upomínají místní názvy jako Žďár, Paseky nebo Proseč[1]. Ještě v 18. století patřilo vypalování lesa a vysekávání mezí k činnostem, které lesům škodily[3].
Oheň ale odvedl jen část práce. Podloží Šumavy tvoří hluboce metamorfované horniny moldanubika prostoupené granitickými horninami[9] a jejich zvětralina dala vznik půdě, v níž bylo kamení všude. S každou orbou a po každé zimě se na povrch dostaly další kameny. A ty nešlo nechat ležet.
S každou orbou a po každé zimě se na povrch dostaly další kameny. A ty nešlo nechat ležet.
KÁMEN, KTERÝ PŘEKÁŽEL
Rolníci kameny z polí a luk soustavně vybírali a odkládali je na meze, protože jinak by obdělávání půdy ztěžovaly[5]. Na hranicích pozemků tak postupně vznikaly nepřehlédnutelné protáhlé akumulace kamení, které odborná literatura nazývá agrární valy. Místně se jim říká kamenné snosy, hromadnice nebo kamenice[5]; v dokumentech Národního parku Šumava se k nim řadí také tarasy a zídky[7].
Šumava jich má opravdu hodně a patří k oblastem s vysokou koncentrací těchto útvarů v Česku[4][5]. V rozvolněných lánových vsích, které se tu objevily ještě v poslední kolonizační vlně v horských polohách, stál dům uprostřed úzkého pásu pozemků a jeho hranice tvořily mohutné kamenice, často doprovázené vyšší zelení[6]. Na kamenitých svazích Horní Zelené Hory u Srní si obdělávání půdy vynutilo výrazné snosy, které dodnes zřetelně vymezují jednotlivé pozemkové pásy[7]. A na Pomezí nad hraničním přechodem Gsenget po zaniklé osadě zůstaly kamenné snosy ohraničující políčka, dnes skrytá pod vegetací a loukami[11].
Snosy nejsou drobnost. Soustavy souběžných linií dosahují délky i mnoha set metrů[5] a v Krušných horách vědci popsali terasy dlouhé 0,8 až 1 km[4]. Za každou takovou linií stojí kameny, které někdo
musel vlastníma rukama zvednout, odnést a položit.
Podoba snosu závisí hlavně na kameni, který měli lidé po ruce. Odborníci rozlišují snosy volně vršené, tedy hromady kamenů nejrůznějších tvarů a velikostí, a snosy skládané, kde se z plochých nebo hranolovitých kamenů stavěly zídky[4]. Podle tvaru a množství kamene se hospodáři rozhodovali, zda jej jen vršit, nebo skládat[5]. Na svazích se k tomu přidává ještě agrární terasa: dlouholetá orba a eroze posouvají půdu z kopce, nad snosem se nahromadí a z hranice pozemku se stane stupeň v terénu[4][5].
SNOS V BAROKNÍ KRAJINĚ
Když se řekne barokní krajina, vybaví se nám kostely a boží muka. Národní památkový ústav ji ale vymezuje šířeji: je to krajina 17. a 18. století, organizovaná, ekonomicky účelná i esteticky pojatá, se zvlněným terénem, mozaikou drobných polí, hustou sítí cest a drobnou sakrální architekturou ve volné krajině[8].
Na Šumavě se tenhle obraz doplňuje dalšími rysy. Samoty měly nad čelní polovalbou barokní věžičku, domy byly zasunuty do svahu bez velkých terénních úprav a chodníky před vchodem dláždily velké ploché kameny[2]. Většina venkovských domů, které dnes na Šumavě stojí, pochází z 18. a 19. století, z doby největšího kolonizačního rozmachu[2]. Kámen byl prostě všude: v dlažbě, ve zdi, na hranici pole.
Snosy jsou v této krajině tichým protějškem dominant. Kapli nebo kříž vidíme z dálky, snosu si všimneme, až když u něj stojíme.
Právě snosy spolu s liniovou zelení, která je obrůstá, však vyznačovaly hranice parcel a dávaly zdejší mozaice její kresbu[5].
Zároveň platí, že snosy nejsou výtvorem jedné epochy. Plužiny vznikaly po několik staletí a od 13. století stále výš do hor[4]; baroko je tedy spíš poslední vrstvou dlouhého příběhu. O jejich mohutnosti svědčí, že je ve 19. století zachytily i mapy druhého vojenského mapování jako zřetelné linie[4].
GEOLOGIE Z DRUHÉ RUKY
Z čeho snos je? Vždycky z toho, co leží pod polem. Geopark Královská Šumava stojí na horninách moldanubika, které prostupují granitické horniny[9] (o granitoidech moldanubika jsme psali v předchozím článku). Tvar i množství kamení proto určuje místní podloží a od něj se odvíjí i výsledná výška a šířka snosu[4]. V jednom snosu uvidíte ploché deskovité úlomky, které se daly skládat jako šindele, v jiném hranaté bloky, které drží pohromadě jen vlastní vahou.
FOTO: MARCEL POTUŽÁK Detail snosu: ploché, deskovité úlomky horniny. Tvar kamenů odpovídá podloží pod polem.
FOTO: MARCEL POTUŽÁK Opracované žulové kvádry pod mechem u lesní cesty. Kámen nebyl jen odpadem z polí, ale i stavebním materiálem.
Kámen se ostatně nesbíral jen kvůli úklidu. Velké ploché desky dláždily chodníky před zápražím a někde z nich byl vyskládán i kamenný vjezd až do podkroví[2].
Odborníci z Ústí nad Labem vidí ve snosech něco víc než hromadu odpadu z pole. Snosy a agrární terasy zvyšují sekundární geodiverzitu, tedy pestrost tvarů povrchu a podloží, kterou vytvořil člověk[4][5]. Je to geologické dědictví z druhé ruky: kámen přirozený, ale lidskou prací poskládaný do dlouhých linií, které se zapsaly do reliéfu.
ŽIVOT, KTERÝ SE DO SNOSU NASTĚHOVAL
Jakmile se hospodaření omezí nebo zanikne, snos se nezastaví, ale začne žít vlastním životem. Zarůstá bylinami a dřevinami, které z něj dělají výraznou liniovou zeleň a fungují jako biokoridory[5]. Mezi kameny se usazují mechy a lišejníky a najdou tu úkryt drobní živočichové. Při srovnání různých biotopů v Českém středohoří zjistili vědci na jedné lokalitě 91 druhů pavouků a nejpestřejší byla jejich společenstva právě na valech a terasách[4].
Snosy pracují i pro vodu a půdu. Terasy zmenšují sklon svahu, brzdí erozi a pomáhají zadržet vodu v krajině[4][5]. Na lokalitě Maloniny se průměrný sklon terasových plošin snížil o 54 % a podle datování organického materiálu z hranice polí se tamní terasy tvořily zhruba osm set let[4]. V oblastech zasažených kůrovcovou kalamitou pak někde zůstaly jedinými živými stromy právě listnáče rostoucí na valech a terasách[4].
ZAPOMENUTÉ A BEZBRANNÉ
Po roce 1945 se pohraničí Šumavy proměnilo. Řada horských sídel se vylidnila, některé osady byly srovnány se zemí a část území byla v 50. letech uzavřena jako vojenský prostor[10]. V národním parku zanikly všechny rozvolněné lánové vsi, ale historickou strukturu jejich plužin lze na mnoha místech dodnes velmi zřetelně vysledovat[6]. Snosy zůstaly po zaniklých polích jako němé dokumenty.
Největším nepřítelem snosů už není orba, ale zapomnění.
Opuštěné pozemky zarůstají náletem nebo se zalesňují a snosy se pod kořeny a větvemi rozpadají[4]. Studie z Verneřicka v Českém středohoří ukázala, že mezi lety 1938 a 2002 zůstalo v původní podobě jen 8 % valů a teras, 31 % zmizelo úplně a zhruba 15 % nahradil les[4]. Ničí je také těžba dřeva po kůrovci, stavba silnic nebo sjezdovek, i pastva dobytka, která poškozuje vegetaci a někde i samotné kamenné akumulace[4]. V Sasku jsou obdobné valy (Steinrücken) chráněným biotopem, česká legislativa pro ně zvláštní kategorii nemá[4].
JAK SNOSY ČÍST A JAK SE K NIM CHOVAT
Hledejte linie. Pás kamení nebo pás keřů a stromů, který se táhne loukou po vrstevnici či kolmo k ní, bývá právě snosem[5].
Podívejte se do map. Vědci při mapování snosů používali mapy druhého vojenského mapování, císařské otisky stabilního katastru, letecké snímky a laserové mapování reliéfu[4]; podklady nabízí mimo jiné Český úřad zeměměřický a katastrální. Geopark navíc nabízí online geomorfologickou mapu Šumavy na www.geomapasumavy.cz.
Nechte kameny ležet. Nepřenášejte je, nestavějte z nich mužíky a nelezte po nich. Snos je stavba a drží jen díky tomu, jak jednotlivé kameny leží.
Hospodaříte nebo pracujete v lese? Vyhněte se přejezdům přes snosy a jejich odklízení. Poškozují je těžba, stavba cest i nešetrné úpravy terénu[4].
Šumavu rádi popisujeme jako divokou krajinu. Snosy nám ale připomínají, že velká část toho, co vidíme, je krajina obdělávaná, ošetřovaná a rozdělená mezi rodiny, které v ní žily. Každý snos je archiv: dá se z něj číst, kudy vedla hranice pozemku, jak kamenitá byla půda a jaké horniny leží pod ní. Stačí zpomalit a dívat se pod nohy.
Krajinu Šumavy s vámi rádi projdeme na komentovaných výpravách Přírodou beze stop
LITERATURA A ZDROJE
JANKOVSKÁ, Zuzana; BŘEZOVJÁK, Štěpán (2007): Člověk a les v průběhu věků. Vesmír, 86, s. 160, č. 3. vesmir.cz
Krajina a architektura Šumavy. Země světa [online], 2023. zemesveta.cz
Šumavské lesy vždy dávaly lidem práci. Šumava Net.CZ [online]. sumavanet.cz
ZACHAROVÁ, Johana; RIEZNER, Jiří; ELZNICOVÁ, Jitka; MACHOVÁ, Iva; KUBÁT, Karel; HOLCOVÁ, Diana; HOLEC, Michal; PACINA, Jan; ŠTOJDL, Jiří; MATYS GRYGAR, Tomáš (2022): Historical Agricultural Landforms – Central European Bio-Cultural Heritage Worthy of Attention. Land, 11(7), 963. Open access. doi.org/10.3390/land11070963
Nedoceněné bio-kulturní dědictví: historické agrární valy a terasy. Fakulta životního prostředí UJEP v Ústí nad Labem[online]. Aktualizováno 2. 4. 2024. fzp.ujep.cz
DOHNAL, Tomáš; HUBENÝ, Pavel; JABLONSKÁ, Laura; LÖW, Jiří; NOVÁK, Jaroslav; ZIMOVÁ, Eliška: Krajina Národního parku Šumava. Urbanistický a architektonický manuál Národního parku Šumava. Správa NP a CHKO Šumava. npsumava.cz (PDF)
Sídelní enklávy: Horní Zelená Hora (Srní). Zachování krajinného rázu NP Šumava [online]. Správa NP a CHKO Šumava. zkr.npsumava.cz
Barokní krajina. Národní památkový ústav [online]. npu.cz
Geoparky. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR [online]. aopk.gov.cz
Šumava: Krajinný ráz (modelové území Prášily a Hůrka). Digitální atlas zaniklých krajin [online]. Přírodovědecká fakulta UK. web.natur.cuni.cz
Vybraná zaniklá sídla severozápadní Šumavy (Pomezí). zdeneksmida.cz [online]. zdeneksmida.cz
Králováci – obyvatelé Královského hvozdu. Šumava Net.CZ, Hojsova Stráž a okolí [online]. sumavanet.cz
Královská Šumava, Národní Geopark [online]. kralovskasumava.cz
Komentáře